Výročí: I Margaret Thatcherová se mýlila

Pro nás, vyznavače klasického modelu kapitalismu, byla navíc reprezentantem protilevicové ekonomické politiky, o níž jsme věřili, že nastane, až padne rudá totalita. Osobně jsem u ní oceňoval duchovní dimenzi její politiky, odvážný postoj v krizi kolem Falklandských ostrovů a pozitivní vztah ke generálu Pinochetovi. (To poslední jsem kvitoval také u Václava Bendy blahé paměti.)

Vzpomínka na baronku Thatcherovou mě nicméně přivedla k tématu, v němž jsem s ní tak zcela nesouzněl. Je to sjednocení Německa po pádu železné opony. Dovolím si připomenou jednu větu z nedávného rozhovoru slovenských Hospodářských novin s Václavem Klausem, který je vnímán jako její přítel: „Bála se i mocného sjednoceného Německa. Já ostatně také.“

(https://www.institutvk.cz/clanky/3244.html)

V této souvislosti mě zaměstnává otázka, jaká byla alternativa ke sjednocení. A existovala vůbec? Jistěže. Sám sebe jsem se ale ptal: To bychom měli v Evropě dva německé státy? A rozdělený Berlín? A jaký charakter by mělo východní Německo (NDR)?

Není tajemstvím, že Železná lady se obávala německé dominance v Evropě po sloučení obou německých států. Dominance politické i hospodářské, což by mohlo ohrozit rovnováhu sil, kterou se podařilo na kontinentu po roce 1945 nastavit a udržet. Ve své knize „Umění vládnout“ (nakladatelství Prostor/2003) na str. 24 uvádí, že německá touha vládnout vedla v její době ke dvěma strašlivým celosvětovým válkám a že Němci, ačkoli jsou kulturní a talentovaný národ, projevili výraznou neschopnost omezovat vlastní ambice či respektovat své sousedy. Proto usilovala, tehdy ještě s francouzským prezidentem Mitterrandem a „za nepříliš účinné pomoci prezidenta Gorbačova“, o to, aby uspěchané sjednocování Německa bylo zpomaleno. V tom ale úspěšná nebyla, zčásti proto, že USA měly tehdy jiný názor.

Jakou měla tedy představu? Soudila, že bude možné zachovat dva německé státy – demokratickou Spolkovou republiku a reformovanou NDR -, které se budou postupně sbližovat; okamžité sloučení jí bylo proti mysli, neboť měla za to, že by mohlo destabilizovat Evropu a oslabit NATO. Nebyla „proti Německu“, ale obávala se, že Němci se opět stanou „příliš silnými“. Mitterrand i Gorbačov její obavy sdíleli, ale vývoj šel jinou cestou. Především díky nezměrnému úsilí spolkového kancléře Helmuta Kohla podporovaného US prezidentem G. H. W. Bushem. Koncepce rychlého sjednocení zvítězila a M. Thatcherová se s ní neochotně, ale přece jenom smířila. Pak prosazovala názor, že sjednocené Německo musí být pevně zakotveno v NATO a evropských strukturách, odmítala variantní myšlenku jeho neutrality. V tom už panovala mezi západními spojenci shoda. Ke sjednocení (zániku NDR) došlo 3. října 1990. Koncem listopadu téhož roku M. Thatcherová post britské premiérky opustila a na další dění už přímý mocenský vliv neměla.

Možné alternativní řešení

Po pádu Berlínské zdi byla v NDR ustavena vláda Hanse Modrowa, která uvažovala o „smluvním společenství“ se SRN, tedy ne o úplném sloučení. Tento model byl menšinový, nicméně kdyby se prosadil, mohlo dojít ke vzniku konfederace dvou německých států se společným hospodářským prostorem, ale se dvěma samostatnými vládami a dvěma parlamenty. Berlín by měl status „společného města“ spravovaného mezinárodně, podobně jako Vídeň v letech 1945 až 1955. V této variantě se předpokládá zrušení vedoucí úlohu komunistické partaje SED, zavedení pluralitní demokracie, přechodné zachování sovětské/ruské vojenské přítomnosti (patrně delší než do roku 1994, kdy z území východního Německa reálně odešla poslední ruská posádka) a v neposlední řadě by se jednalo o pokus o neutralitu, opět podle poválečného rakouského vzoru. Takové neutrální demokratické Východní Německo by fungovalo jako nárazníkový stát mezi NATO a Sovětským svazem (SSSR se rozpadl až v prosinci 1991), což by zřejmě vyhovovalo jak politické představě M. Gorbačova, tak M. Thatcherové.

Negativa

I kdyby popsaný model (teoreticky) fungoval z hlediska politického, byl by neudržitelný z hlediska ekonomického. Východní Německo nemělo po zhroucení komunistického hospodářství dostatek deviz, investic ani moderních technologií, aby mohlo v tržním prostředí jako samostatný stát úspěšně přežít. Byl by závislý na masivní finanční pomoci, buď ze Západu, zejména ze Spolkové republiky, anebo by se musel přiklonit k Moskvě. Ta by jej ale v té době nebyla schopna držet nad vodou. Má se za to, že by samostatné Východní Německo čekal do dvou let hospodářský kolaps provázený masovou emigrací a velkou nestabilitou. Nemluvě o potřebě řešit otázku Berlína, dosud rozděleného.

Dalo by se dlouze spekulovat o tom, jaké důsledky by takovýto model měl pro další vývoj v Evropě, ať už z hlediska rozšiřování NATO, později ustavené EU a celkové geopolitické situace na kontinentu, zejména ve vztahu k Rusku. Viděno zpětně, jakkoli jsou obavy M. Thatcherové stran silného Německa pochopitelné, její vize dvou německých států po rozpadu komunistického bloku byla mylná – přinesla by víc škody než užitku a poměry v Evropě by jenom zkomplikovala. Sjednocení Německa v nových poměrech bylo jediné správné, smysluplné a naprosto přirozené řešení rozděleného Německa, jednoho z posledních důsledků druhé světové války. Zapomenout nesmíme ani na vůli východoněmeckých občanů. V prvních svobodných volbách konaných v NDR v březnu 1990 zvítězila strana CDU a její spojenci s programem znovusjednocení: tato aliance obsadila 192 mandátů ve 400členné sněmovně. Druzí se umístili sociální demokraté (88 mandátů). Dosud vládnoucí SED, přejmenovaná na Stranu demokratického socialismu, získala na třetí pozici 66 křesel. Jak už v lednu 1990 řekl legendární ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher: „Lidé ve východním Německu nechtějí druhý (německý) stát. Chtějí svobodný život a (západoněmeckou) marku.“ Obojí jim konec komunismu přinesl.

Na tomto politickém případu, jehož jsme mnozí byli přímými svědky, vidíme, že i tak respektované ikony, jakou M. Thatcherová bezesporu byla, se mohou mýlit.