Výročí 17. listopadu: O jedné málo připomínané zásadní změně

Po víkendu jsem se už zúčastnil sametové revoluce jako její pěšák. S jasnou představou, čeho musí být dosaženo. Odstraněna totality, obnoven demokratický kapitalismus se vším, co k tomu patří v politické, vojenské, ekonomické a občanské rovině. Měl jsem ale jeden zvláštní cíl, specifické přání. Obnovení diplomatických styků mezi Československem a Izraelem. Přerušeny byly 10. června 1967 po skončení Šestidenní války; československý režim tím kopíroval protiizraelskou politiku Sovětského svazu.

Cítil jsem, že pro toto své přání musím něco udělat. Jedenáctého prosince 1989, den po jmenování první částečně nekomunistické vlády po listopadovém převratu, jsem se s dopisem obrátil na nového ministra zahraničních věcí, někdejšího předního disidenta činného v Chartě 77, Jiřího Dienstbiera.

V dopise jsem uvedl své přesvědčení, že přerušení styků s Izraelem byl chybný krok, poplatný jednostranné interpretaci příčin tehdejší války. Následkem toho došlo v československé politice k upřednostnění neobjektivního a úzce proarabského pohledu na arabsko-izraelský problém, což se projevilo mimo jiné tím, že a) Československo podporovalo převážně ty síly v arabském světě, které usilovaly - a namnoze stále usilují - o likvidaci židovského státu, a to navzdory tomu, že oficiálně československý stát Izraeli právo na existenci nikdy neupíral; b) Československo zaujalo negativní stanovisko ke campdavidské variantě řešení arabsko-izraelského konfliktu, a to navzdory tomu, že tato varianta přinesla jako zatím jediná alespoň do části blízkovýchodního regionu bezpečný mír; c) ve vztahu k židovskému státu se ve všech československých sdělovacích prostředcích promítala oficiálními místy podporovaná apriorní antiizraelská propaganda, která dosáhla takových rozměrů, které nesnesou srovnání s propagandou vůči žádné jiné zemi.

Dále jsem uvedl, že toto vše a mnoho dalšího způsobilo, že v československém vztahu vůči Izraeli se vytvořil abnormální stav, který je nadále neudržitelný, stejně jako jsou neudržitelná některá dosud platná stanoviska týkající se blízkovýchodní krize. A protože nový premiér Marián Čalfa v neděli 10. prosince 1989 na tiskové konferenci řekl, že celá oblast československé zahraniční politiky se začne kvalitativně měnit a nově tvořit, obrátil jsem se na Jiřího Dienstbiera s výzvou, aby onen chybný krok z června 1967 byl v brzké době napraven a Československo nabídlo Izraeli obnovení plných diplomatických styků bez jakýchkoli předběžných podmínek. Kromě toho jsem panu ministrovi nabídl k seznámení mé vlastní hodnocení arabsko-izraelského konfliktu a mé návrhy na jeho urovnání. (Svým rozsahem přesahuje rámec a poslání této vzpomínky.)

Reakce Černínského paláce

Byla příznivá. V únoru 1990 mi ředitel sekretariátu ministra Zdeněk Matějka sdělil, že Jiří Dienstbier by se rád blíže seznámil s mým hodnocením arabsko-izraelského konfliktu a s mými návrhy na jeho urovnání a požádal mě, abych mu je zaslal v písemné formě. Stalo se tak v dopise datovaném druhého března 1990. Ještě předtím nabraly události pozitivní směr. Devátého února 1990 podepsal v Praze ministr zahraničí Jiří Dienstbier se svým izraelským kolegou Moše Arensem protokol o obnovení diplomatických styků mezi oběma zeměmi. Hlavního cíle, o který jsem celý život usiloval, bylo dosaženo. S jedním technickým rozdílem. Ambasáda se nevrátila do Voršilské ulice na pražském Novém Městě, ale získala novou budovu v ulici Badeniho na Hradčanech.

Odezva na návrh

V květnu 1990 jsem byl s otcem ve Spolkovém Německu na návštěvě bratra-emigranta, když mi žena telefonovala, že jsem z ministerstva zahraničí obdržel dopis. Po návratu jsem si v dopise datovaném patnáctého května 1990 a podepsaném novým ředitelem sekretariátu ministra Václavem Frýbertem přečetl potěšující sdělení:

„Pan ministr Vám děkuje za zaslaný materiál, který byl pečlivě prostudován odborníky, zabývajícími se na federálním ministerstvu zahraničních věcí a v Ústavu pro mezinárodní vztahy konfliktem na Blízkém východě. Některé myšlenky, obsažené ve Vašich návrzích, byly využity při přípravě podkladů k návštěvě prezidenta České a Slovenské Federativní Republiky pana Václava Havla v Izraeli. Hodláme je i nadále využívat v práci našeho ministerstva při formulování československé zahraniční politiky vůči oblasti Blízkého východu a při zaujímání stanovisek k izraelsko-arabskému konfliktu.“ Jako pěšák sametové revoluce a upřímný přítel moderního Izraele jsem si sotva mohl přát víc.

Listopad 1989 přinesl bezpočet zásadních pozitivních změn, toto je jedna z nich. Jsem hrdý na to, že Česká republika patří k nejbližším spojencům Izraele v Evropské unii i v OSN. Úplně spokojen ovšem budu až se naše velvyslanectví přesune z Tel Avivu do Jeruzaléma.